Jaké máme problémy?

Na jedné straně máme vyspělé věci které zvyšují pohodlí.
Auta, MHD, počítače, automatické to či ono a automatizaci na každém kroku.

Na druhou stranu jsou velké tlaky na efektivitu v zaměstnání a práci. Jsou kladené velké nároky na zaměstnance. Časové, psychické, odborné a je vyžadována poslušnost a disciplína. V případě zaměstnanců s vyšším platem oddanost kultůře a zvyklostem a kopírování životního stylu zaměstnavatelů, coby mocenských autorit.

Když sem dal do google hledat platy a spravedlnost, tak na mě vyskočil první odkaz s titulkem:
Nastupující ministr spravedlnosti: Soudci musí mít vyšší platy

Něco je někde špatně. Nevím, co tak v tomto textu zkouším přemýšlet na hlas (né moc významný hlas).

Je patrně nadvýroba. Každý se snaží prodat a málo kdo si může dovolit koupit. A ten, kdo si může dovolit koupit, je přehlcen nabídkou.
Reklamy jsou všude a jsou otravné a vtíravé.
Obchod proniká do všeho, včetně sportu, náboženství, politiky, partnerských a rodinných vztahů.

Vlastnictví je něco jako božství. Vlastník je v naší společnosti označení pro boha, který má moc a svou mocí rozhoduje o osudu vlastněného.
Zaměstnanci nejsou ani vlastníky sama sebe a musí poslouchat cizí bohy. Ale často vlastní telefon, ve kterém jsou služby které je sledují, monitorují, kontrolují a za které zaměstnanci (téměř nevědomí otroci) často ochotně platí.

Vztah mezi prací a penězi je nejasný. Jisté je, že peníze nevznikají prací. Peníze odněkud někam tečou. Ale málokdo se opravdu ptá, odkud, natož aby znal odpověď. To, kam, se dá snadno zjistit podle toho, jaký kdo asi má majetek. To se dá snadno zjsitit pouze zdánlivě a pouze u těch, kteří se snaží machrovat, že mají více, což nejsou skutečně bohatí lidí ve smyslu velkého množství majetku. Skuteční vlastníci a mocipáni se bojí a snaží se nedávat najevo, co všechno vlastní, aby se o to nemuseli dělit třeba v podobě daní.

Je jisté, že stát do značené míry zachováva status quo a hlídá, aby se lidé nezačali chovat jinak pod hrozbou násilí. Ale málokdo chce ve skutečnosti něco na systému měnit. Většina lidí si myslí, že se mají dobře a ta zbylá část, že to jinak nejde.

Probíhají sice volby, ale mechanismus voleb a systém států je hodně konzervativní a díky tomu neprobíhají na úrovni státu žádné změny. Zdá se, že vše je podríženo tomu, aby fungoval kapitalismus a bohatí mohli dál bohatnout a udržoval se stávající řád a pořádek.

Umělci se systémem nebojují. Remcají na to, že kvalita umění je často nepřímo úměrná výdělkům. Ale málokdo vůbec chce systém kritizovat, natož aby to mělo nějaký významný společenský dopad.

Umělci, stejně jako filozofové jsou na okraji zájmu.

V popředí zájmu jsou ti, kteří jsou vidět. A to, kdo je vidět, určuje propracovaná propaganda.
Jsou to značky které nutí lidem spotřební zboží a konzumovat. A nebo které jen upoutávají pozornost a udržují lidi v pasivitě (sportovci kteří dokazují, že mají větší moc nad ostatními).

Nazývání našeho systému demokracií je jen vyprázdněné heslo, které se už ani moc nepoužívá. Lidé nevěří, že mají moc něco změnit a ovlivnit, natož politickou moc. A kolikrát si ani nemyslí, že by bylo dobré, aby tomu bylo jinak. Chtějí často vládu odborníků, nebo nějaké silné autority, které rozhodnou za ně a oni se by se tím nemuseli zatěžovat a obtěžovat se nějakou tvorbou pravidel - prostě budou raděj poslouchat to, co se jim řekne, než aby mohli sami mluvit a určovat, co se řekne.

Někteří lidé mají práci, se kterou jsou spokojení. Mají z ní pocit osobní moci, pocit uspokojení, spojení s ostatními lidmy a zvýšený společenský status. Nebýt zapojen do vydělávání peněz, často se tím rozumí zaměstnání, je chápáno jako zločin nebo při nejmenším něco nepatřičného. Argument je že musíme z něčeho žít. A tady je často spojení žití a jídla a základních věci pro přežití.. Argumentuje se že když se nebude pracovat z toho nebude zisk (peníze), tak že se nebude dát utrácet peníze a tedy přežít.

Nějaká jiná forma toho, jak přežít aniž by někdo používal peníze je podivná, nereálná a bláznivá. Přece jíst se musí a na jídlo potřebuješ peníze! To ví přeci každý.

Když by někdo nepotřeboval fyzické jídlo ale získával energii jinak (například breathariánství) tak by to mohlo způsobit revoluci ve vztazích v chápání světa, smyslu života a vztahů mezi lidmi, který je velmi hluboký. Taková představa mnoho lidí děsí. A raději by aby to zůstali u toho, jako tomu bylo doposud.

Rovněž představa trhu je neodmyslitelně spojena s pěnezi a směnou za peníze. Výměna zboží a služeb za jiné zboží a služby je pokládána za neefektivní. A ekonomika daru za nebezpečný hazard, který nemůže fungovat. V představě většiny lidí je to, že každý chce jen brát a nechce nic dávat. Že všichni jsou lakomci. A že tedy peníze, jakožto prostředek – platforma, které se dá věřit na rozdíl od jiných lidí (cizích – nepřátel, kteří sledují pouze vlastní zisk a zájem už jen z důvodu strachu o přežití), je jediný možný způsob jak spolupracovat a sdílet výsledky práce. To, jak samotné peníze fungují, jak a kdo je vytváří a jak je dává do samotného trhu prostě lidé neví, nezajímá je to a i když by je to zajímalo tak mají pocit, že se jich to nějak zvlášť netýká.. Hlavně že to (zatím) nějak funguje. Ale nadává se, že to nefunguje, ale vlastně nění jasné co nefunguje. Lidé si stěžují, že dostávají malé mzdy a nákldy se zvyšují. Ale proč tomu tak je je nezajímá. Často se v médiích šíří názor (Strana svobodných občanů) že za všekerým zlem na světě je stát (taková forma třídního nepřítele). Že stát je ten správný a trh (samozřejmě peněžní a finanční - to je samozřejmost, o které se nepřemýšlí) je ten hodný. A že všechny monopoly vytváří pouze stát.